Poblíž města Bohorovna na bezejmenném návrší leží hromada rozbitých cihel a kamenů. I málo bystrý kolemjdoucí pochopí, že tu něco stálo a že to něco se poroučelo k zemi.

Veřejné funkce nejsou dědičné, špatné vlastnosti potřebné pro jejich získání ano. Už praděd dnešního starosty Artur Maxmilián Krákora získal starostenské křeslo za příslib obecní pastviny dvěma členům městské rady. Pastvina byla jenom jedna a hrozící pád koalice musel starý Krákora zažehnat veřejnou zakázkou.

Chrám věčné slávy město potřebovalo ze všeho nejvíc. Na stavbě čehokoliv užitečného se nedá tolik ušetřit. Žádná městská rada neodhlasuje nic zadarmo a vybraný stavitel taky nemohl přijít zkrátka. A tak se trochu stavělo a hodně šetřilo, dokud to celé nespadlo v důsledku vandalského činu neznámého pachatele.

Domy členů městské rady byly vylepšeny a opraveny z ušetřeného materiálu. Ostatní si na zbořeništi mohli alespoň trochu nakrást. Kdejaký dům ve městě má tak něco z chrámu a rod Krákorů trochu z té věčné slávy.